Na konci 15. století si u významného sochaře a architekta Pietra Lombarda objednal hrabě Bernardino da Pola stavbu monumentálního paláce na Piazza del Capitano v centru severoitalského Trevisa (dnes se toto náměstí jmenuje Piazza Pola, tehdy neslo jméno podle stanice kapitána halapartníků Benátské republiky, která na náměstí stála). Stavba měla demonstrovat dominantní postavení rodiny v rámci městské aristokracie, ke které se rodina začala počítat od roku 1402, kdy byl Sergio III. Pola, dědeček výše zmíněného Bernardina, přijat do Collegio dei Nobili di Treviso.

Palác byl vystavěn v roce 1492. Spolu s Palazzo Bressa, který vystavěl syn Pietra Lombarda Tullio a jehož objednavatelem byl Venceslao Bettignoli da Bressa, patřil Palazzo Pola k nejkrásnějším stavbám ve městě. V roce 1803 (některé zdroje zmiňují rok 1806, ale výzdoba vznikla v souvislosti se svatbou Paola Luigiho hraběte Poly s Marianou hraběnkou di Porcia, která se konala dne 11. října 1803) v paláci působili věhlasní benátští neoklasičtí malíři Giambattista Canal a Giuseppe Borsato, kteří svými freskami vyzdobili několik místností; v jedné menší místnosti zvolili motivy Pompejí a dva krajinářské náměty vyvedené olejomalbou na stěny, v dalším sále vyobrazili na stropní fresce alegorii tance a na stěnách tři skupiny múz. 

Na počátku 19. století v paláci Paolo Luigi hrabě Pola hostil takové osobnosti, jako byl císař Napoleon Bonaparte, neapolský a později španělský král Josef Bonaparte, pozdější král obojí Sicílie Joachim Murat, Napoleonův vrchní dvorní maršálek Géraud Duroc, italský místokrál Evžen de Beauharnais, maršál Claude Victor-Perrin či generál Louis Baraguey d’Hilliers.

Po Napoleonově pádu se však rodina dostala do finančních potíží a po smrti Paola Poly v roce 1841 se jeho dcera Antonia Sofia rozhodla Palazzo Pola prodat. Roku 1842 jej zakoupil papírenský průmyslník Tommaso Salso, který se stavbu rozhodl k velké nelibosti obyvatel Trevisa strhnout a na jejím místě vystavěl novou budovu, kde dnes sídlí Banca d’Italia. Z původního paláce zbyly jen části balkónu vyhotovené z istrijského pískovce.

Castropolové (od 16. století Polové) se poté, co byli roku 1402 přijati do městské šlechty v Trevisu, snažili o vytvoření silné majetkové základy v okolí tohoto severoitalského města. Většina pozemků, které v této době nakoupili, ležela v Barconu, jenž byl pod patronátem benátské patricijské rodiny Emo. K roku 1460 vlastnila rodina Pola v Barconu 193 hektarů půdy, což tvořilo něco přes šedesát procent její majetkové základy v okolí Trevisa. V roce 1489 nechali Francesco a Ansuigi Polové vystavět v Barconu dům, o kterém víme, že byl již druhou stavbou, která jim ve vsi patřila. Roku 1496 darovali Polové poměrně rozsáhlé pozemky pro potřeby kněze a malého kostela svatého archanděla Michaela v Barconu. 

Dne 27. února 1506 se Gabriele Emo zřekl svých patronátních práv k Barconu ve prospěch Nicola Poly a jeho rodiny. Polové pak obratem dokázali vyjednat u papeže Julia II. osvobození obyvatel Barconu od platby ‚quartese‘ (obdoba církevních desátků). V roce 1512 na vlastní náklady dokončili dostavbu kostela svatého archanděla Michaela, nad nímž měla rodina patronát. Barcon hodně utrpěl během války ligy z Cambrai (1508–1516), ovšem investice Polů do panství tím neustaly. Naopak, v roce 1525 zde vlastnili již 252 hektarů pozemků a chovali zde na 300 kusů ovcí, mimo jiné za účelem produkce statkových hnojiv. V roce 1542 převzal správu Barconu hrabě Giovanni Battista Pola, za nějž dosahovala rozloha panství výměry 354 ha. Z toho 67 ha tvořily louky, které sloužily k produkci sena a 200 ha zabírala orná půda. 

Roku 1542 nechal Giovanni Battista v Barconu vystavět první panské sídlo, které však mělo do určité míry rustikální charakter; náležely k němu stodoly, stáje, chlévy, zeleninová zahrada a ovocný sad o rozloze 1,5 hektaru. Tato stavba je patrná na mapě z roku 1677. Na počátku 17. století vlastnil Paolo hrabě Pola v Barconu již 411 hektarů půdy, což odpovídá 91% celkové výměry pozemků tehdy náležejících k této obci.

V roce 1718 se rodina rozhodla přebudovat starý panský dům na reprezentativní vilu, kterou v letech 1718–1721 vystavěl vynikající benátský architekt Giorgio Massari. Stará, do značné míry rustikální vila byla stržena a na jejím místě byla vystavěna nová budova. Giorgio Massari se rozhodl postavit hlavní budovu vily jako velkou stavbu čtvercového půdorysu o straně s délkou 120 stop (přibližně 40–42 metrů). Vila měla čtyři poschodí a uvnitř byla funkčně rozdělena na čtyři víceméně samostatné apartmány, z nichž každý měl své vlastní, točité schodiště. Tyto čtyři části byly od sebe odděleny dvěma monumentálními místnostmi uprostřed vily, které ležely nad sebou, měly tvar řeckého kříže, jehož ramena vedla od jednoho konce vily ke druhému a výškou zabíraly vždy dvě podlaží. Uprostřed kříže v horní místnosti pak byla kupole, do které se dalo vstoupit po točitém schodišti. Italský kněz, spisovatel a učenec Lorenzo Circo napsal, že návštěvník vily měl pocit, že se nachází spíše v krásném chrámu než v obytné budově. Z každé z těchto dvou velkých místností se dalo vstoupit do oddělených obytných částí a obě místnosti byly navzájem propojeny monumentálním schodištěm. Vedle hlavní budovy vily byly zbudovány dvě barchessy (rurální stavby typické pro benátské vily), umístěné tak, aby utvořily uzavřené reprezentativní nádvoří, oddělené od všech částí s hospodářským charakterem. Následně roku 1789 namaloval Giambattista Canal fresky nad hlavním schodištěm ve vile. Celý komplex i s ovocným sadem byl obehnán kamennou zdí. Na pozemek byla také přivedena voda, která sloužila k zavlažování zahrad i sadu.

Labutí písní rodiny v Barconu bylo založení dobytčího trhu v roce 1789, který se Polové rozhodli zřídit za účelem hospodářského zhodnocení svých pozemků, zvýšení úrodnosti pastvin a usnadnění chovu skotu a ovcí. V roce 1797 se rodině podařilo zajistit, aby se trh na náměstí umístěném severozápadně od vily konal každý pátek v každém měsíci. Politický, hospodářský a ekonomických chaos v letech 1797–1815, zapříčiněný pádem Benátské republiky, byl však počátkem finanční krize rodiny. Problémem byl především velmi přísný a tvrdý daňový režim, který v tomto období panoval. Dne 8. srpna 1811 byl také nařízením Italského království zrušen každotýdenní trh, a to z důvodu, že příliš konkuroval trhu v nedaleké Montebelluně. Namísto toho byl v Barconu zaveden veletrh dobytka, který se uskutečňoval vždy v dubnu a v září.  

K roku 1815 vlastnila rodina v Barconu dle napoleonského katastru 485 ha z celkových 592 ha náležejících k obci. Snížené výnosy z majetku v Barconu a naopak extrémní výdaje, které rodina během napoleonské éry v důsledku politických aktivit hraběte Paola Poly měla, zapříčinily, že se rod v první polovině 19. století dostala na pokraj bankrotu. V roce 1828 byl navíc Giovanni Battista hrabě Pola, zvaný Titto, odsouzen k desetiletému žaláři a zemřel 19. dubna 1834 ve vězení v Padově. Hlavní část rodinných majetků – Palazzo Pola a mnoho domů v Barconu, spolu se 274 hektary pozemků, zdědila po smrti svého otce Paola Antonia Sofia, provdaná za hraběte Carla Albrizziho. Spolu se svým synem Alessandrem pak většinu z tohoto majetku prodala. Erminio Theodoro, legitimizovaný syn Giovanniho Battisty, zdědil dne 26. srpna 1849 samotnou vilu, 124 hektarů pozemků a několik domů v Barconu. A také část rodinných dluhů. Proto dne 10. října 1851 prodal své dědictví Carlu Flantinimu, podnikateli zaměřujícímu se na výrobu a prodej muránského skla. V roce 1853 pak tyto majetky přešly na jeho syna Filippa Flantiniho, který nechal roku 1861 vilu zbourat a rozprodal ji na stavební materiál. Ze samotné stavby zbyla jen ohradní zeď a monumentální barchessa, která v Barconu stojí dodnes.

Dějiny panského sídla v Bukovci spadají do hluboké minulosti. Existenci feudálního sídla ve starobylé vsi Bukovec lze předpokládat již v roce 1177, ve kterém se poprvé objevuje u českých šlechticů Mutiny a Dobrohosta predikát z Bukovce. Především známější z obou bratrů, Mutina z Bukovce, dosáhl významného postavení na dvoře knížete Soběslava II. a zastával úřad purkrabího Pražského hradu (1175–1177). Zdá se, že bratři Mutina a Dobrohost pocházeli z jednoho z nejvýznamnějších raně českých velmožských rodů Vršovců a řada historiků s nimi spojuje také stavbu románského tribunového kostela v Bukovci, jenž vznikl v poslední třetině 12. století. Tento kostel byl záhy rozšířen o pozdně románskou přístavbu, která nejspíše sloužila místním feudálům jako refugium v době ohrožení, zatímco jejich všední život se odehrával v částečně dřevěném panském domě, stojícím na místě dnešního zámku.

K roku 1289 je zmiňován jako zdejší pán Jaroslav z Bukovce, který svědčil na listině tepelského kláštera. Není zřejmé, zda byl potomkem jednoho z výše jmenovaných bratrů, nebo se ves dostala do majetku nového rodu. Na konci 13. století nebo na počátku století následujícího došlo k významné stavební činnosti, při které byla původně dřevěná budova feudálního sídla částečně přestavěna do podoby kamenné tvrze, jejíž pozůstatky se dodnes nacházejí ve sklepeních bukoveckého zámku a byly identifikovány během stavebně-historického průzkumu roku 2013. Pravděpodobně některý z potomků Jaroslava z Bukovce přenesl v polovině 14. století hlavní rezidenci svého panství do sousedních Čečovic, po kterých přijal nový predikát z Čečovic, a bukovecké panství se tak změnilo na panství čečovické. Zde si vystavěl novou tvrz, ovšem záhy se rod pánů z Čecovic dostal do finanční tísně a již roku 1362 musel Jaroslav z Čečovic rozprodávat své majetky, přičemž čečovické panství, ke kterému patřil i Bukovec, od něj koupili někdy před rokem 1364 bratři Bušek mladší (dodnes známý díky básni Jana Nerudy), Václav a Jan z Velhartic.

Panství zdědily Janovy dcery Kateřina a Anna, prostřednictvím níž bylo nakrátko spojeno s pány z Vartemberka. Zájem o tuto državu projevili rovněž páni z Rožmberka, kterým se v letech 1395–1409 podařilo celé čečovické panství získat: Bukovec ovládali nejpozději od podzimu roku 1396. V roce 1421 okupovali Čečovice a nejspíše i Bukovec husité, kteří útočili na majetky katolických Rožmberků. Na počátku roku 1426 prodal Oldřich z Rožmberka Bukovec, spolu se vsí Nemněnice, blíže nespecifikovaným měšťanům z Nové Plzně za 200 kop grošů. V polovině 15. století pak získal čečovické panství Dobeš Snopoušovský z Čečovic, který k němu Bukovec opět připojil. Další osudy Bukovce jsou neznámé, ale pravděpodobně již od druhé poloviny 15. století jej vlastnili Dobrohostové z Ronšperka, od nichž jej okolo roku 1520 zakoupil Jan z Gutštejna. Po něm zdědili Bukovec, spolu s ostatními majetky, jeho nezletilí synové Jiřík, Albrecht a Kryštof, jejichž poručníci prodali Bukovec roku 1542 Přibíkovi Chlumskému z Chlumu. V roce 1546 pak celé čečovické panství zakoupil od Přibíkova syna Pavla Jan mladší Popel z Lobkowicz, který nově nabyté državy připojil ke svému panství v Horšovském Týně. Celé toto rozlehlé dominium bylo za účast na stavovském povstání zkonfiskováno jeho synu Vilémovi z Lobkowicz a v roce 1623 jej získal císařský diplomat Maximilian z Trauttmansdorffu. Ten byl krátce nato povýšen do hraběcího stavu a v roce 1648 za císařskou stranu podepsal známý vestfálský mír, jímž byla ukončena třicetiletá válka.

V rodě hrabat (od roku 1805 knížat) z Trauttmansdorff-Weinsbergu zůstal Bukovec až do roku 1945, kdy byl jejich majetek na základě Benešových dekretů vyvlastněn. Na přání Františka Norberta hraběte z Trauttmansdorff-Weinsbergu došlo roku 1771 k přestavbě bukoveckého zámečku do jeho současné pozdně barokní podoby. Vedením prací a snad i vypracováním architektonického návrhu byl pověřen trauttmansdorffský stavební mistr Martin Glaser ze Stoda.

 Trauttmansdorffové, podobně jako předchozí majitelé, však na zámku nesídlili a budova byla využívána jako fara. Historie bukovecké farnosti je rovněž velmi stará. Prvním doloženým farářem zde byl Zbyněk z Fusperka (připomínaný roku 1355) a k roku 1396 je doložen jako bukovecký farář Prkoš ze Sulislavi, kaplan mladého krále Václava IV. Bukoveckým farářem šlechtického původu byl také Jan Josef Hubatius z Kottnowa (ve funkci 1740–1747), právo na erb měl rovněž Maximilián Werner (ve funkci 1766–1770). V době, kdy byl bukoveckým farářem Václav Krčma (1803–1815) na Bukovci opakovaně pobýval český obrozenec Josef Dobrovský, který z Bukovce adresoval několik svých dopisů. Bukovecké sídlo později zakoupil Bedřich Pola a dnes zámek slouží k soukromým potřebám rodiny. 

Jedná se o stavbu obdélníkového půdorysu se dvěma nadzemními podlažími, mansardovou střechou a dvěma úrovněmi sklepení, přičemž vrchní sklep byl kdysi pravděpodobně přízemím původní středověké tvrze, zatímco druhý sklep vznikl až v 17. století a je zakrytý renesanční klenbou. V přízemí budovy, které je mírně zvednuté nad úroveň terénu, se nachází reprezentativní prostory, jako je vstupní hala nebo lovecký salón a také užitné a technické místnosti. V prvním patře pak jsou soukromé obytné místnosti. K samotnému rezidenčnímu objektu původně náleželo několik hospodářských budov, které dohromady utvářely uzavřený celek podobný například italským venkovským vilám (rozděleným na rezidenční budovu a hospodářské budovy, takzvané „barchessy“). Většina z těchto hospodářských budov již nestojí. 

Starší historie Bukovce nebyla dlouho známa a objekt byl považován za novostavbu pozdně barokní fary. Dataci původu objektu až do doby předhusitské se podařilo doložit až stavebně-historickým průzkumem, který v letech 2013–2015 provedl přední odborník na drobná vrchnostenská sídla Ladislav Svoboda. Nálezová zpráva ze stavebně-historického průzkumu je ke zobrazení zde.

Františkánský klášter v Pule založil roku 1227 svatý Antonín z Padovy. Prvním členem a provinciálem tohoto kláštera se stal blahoslavený Ottone, který se narodil roku 1200 a zemřel 14. prosince 1241 v Pule. Dle spisu Dialogus de Vitis Sanctorum Fratrum Minorum, který roku 1245 sepsal Fra Tommaso da Pavia, byl blahoslavený Ottone pověstný svou dobrotivostí a láskou k bližnímu. Podařilo se mu také urovnat mnoho sporů a rozepří v Pule a Fra Tommaso také popisuje jeho příkladný a svatý život. Během svého života i po své smrti měl vykonat několik zázraků – uzdravení slepých, navrácení řeči němým, uzdravení ochrnutých a podobně. Dle tradice to byl blahoslavený Ottone, kdo při vzpouře rodiny Ionata proti rodu Castropola zachránil malého chlapce, který jediný unikl spiklencům, a zajistil tak přežití rodu. Ačkoliv je tato pověst, která vznikla patrně v 16. století, nepravdivá (dle tradice se vztahuje k roku 1271 – kdy již blahoslavený Ottone nežil – a odkazuje se především na události z let 1331), klášter františkánů, ležící v bezprostřední blízkosti místa, kde stál rodový hrad, se těšil značné oblibě rodiny a blahoslavený Ottone, jehož hrob se v kostele dodnes nachází se stal jedním z rodových patronů.

V rámci upevňování svého postavení ve městě se snažila rodina vybudovat své mocenské centrum, které zahrnovalo hrad na kopci nad přístavem a oblast pod ním, ve které se nacházel právě klášter a níže pak hlavní náměstí s radnicí a antickým chrámem. Původní františkánský klášter byla pravděpodobně nevýrazná dřevěná budova. Dá se předpokládat, že k ní byl připojen i kostel, ale o něm nic nevíme. V roce 1285 nechala rodina Castropola na místě této dřevostavby vystavět monumentální kostel z neomítnutých kamenných kvádrů a přestavěla klášter, který je k němu připojen.

Při stavbě kostela bylo dbáno na to, aby byly přesně dodržovány přísné požadavky františkánského řádu na vzhled a výzdobu kostelů: impozantní, mistrně provedená stavba kontrastuje se strohou výzdobou. Kostel svatého Františka v Pule je dodnes jedním z nejlepších příkladů této architektury.

V přilehlém klášteře si rodina nechala zbudovat svou rodovou kapli, která po nějaký čas sloužila jako rodové pohřebiště. Kaple je umístěna vedle sakristie a vstupuje se do ní z ambitu kolem rajského dvora kláštera.

Vítězný oblouk rodiny Sergiů

Podle legend, majících svůj původ v pozdním středověku, navazuje rodina Pola na římský patricijský rod Sergia, který žil v době okolo přelomu letopočtu v Pule. Lucius Sergius Lepidus bojoval v hodnosti tribuna XXIX. legie v roce 31 před Kristem v bitvě u Actia na straně pozdějšího císaře Oktaviána. Na jeho památku a na památku jeho otce Lucia a bratra Gaia nechala Luciova manželka Salvia Postuma vztyčit monumentální vítězný oblouk, který stojí v Pule dodnes. 

Města a hrady Due Castelli

Město Due Castelli (chorvatsky Dvigrad) získal na počátku 13. století (pravděpodobně roku 1211) od biskupa v Poreči Monfiorito da Castropola. Rodina pak město držela nejméně do 11. února roku 1452. Z tohoto dne totiž pochází dokument, dle kterého biskup v Poreči potvrzuje po Andreovi da Castropola právo na zdejší panství jeho synovi Nascinguerovi V. Název ‚Due Castelli‘ mělo město z důvodu, že se ve skutečnosti jednalo o dvě městečka se dvěma hrady se jmény Parentino a Moncastello. Obě městečka, ve kterých stálo dohromady okolo 220 domů a v době největší slávy zde žilo na dva tisíce obyvatel, se postupně rozrůstala, až splynula a byla sjednocena společným opevněním. Po vymření istrijské větve rodiny v 15. století život města ještě po nějakou dobu pokračoval, ale roku 1631 jej zasáhl mor a obyvatelé se ho proto rozhodli opustit a založili poblíž novou vesnici nazvanou Kanfanar. Od té doby je město opuštěné a chátrá, zastavení jeho rozvoje však na druhou stranu zakonzervovalo jeho stále ještě středověkou podobu, velmi podobnou té, jakou mělo za vlády Castropolů. 

Nejvýznamnější památkou dochovanou v rozvalinách Due Castelli je kostel svaté Sofie, vybudovaný na přelomu 11. a 12. století. Kromě dvou hradů ve městě bývalo několik kostelů a benediktinský klášter. Zajímavostí je, že podle istrijské legendy během svého posledního pobytu v Anglii odplul proslulý pirátský kapitán a guvernér na Jamajce sir Henry Morgan do Limského zálivu a ve městě Due Castelli ukryl svůj poklad. Podle této legendy měl také založit poblíž Due Castelli vesnici, která se po svém údajném zakladateli dodnes jmenuje Mrgani (dříve Morgani). Pro tuto legendu však neexistují žádné pramenné podklady. 

Hrad Morosini–Grimani v San Vincenti

Rodina vlastnila pozemky v San Vincenti (chorvatsky Svetvinčenat) od 13. století, kdy je získala z rukou biskupa v Poreči a držela je až do května roku 1384. Panský dům se v obci poprvé zmiňuje k roku 1264. Sloužil jako administrativní sídlo pro správu pozemků rodiny v oblasti a jako její příležitostná rezidence. Jelikož San Vincenti leželo blízko hranic panství rodiny Castropola, rozhodla se jej rodina, spolu s dvouměstím Due Castelli (viz výše) mimořádně podporovat, a San Vincenti se stalo důležitým správním a hospodářským místem, které mělo být schopné aktivně se podílet také na vojenské obraně panství.

Při nedávných archeologických průzkumech bylo prokázáno, že panský dům Castropolů stál na stejném místě jako dnešní hradní palác a měl dvě nadzemní podlaží. Jeho zdi dnes tvoří přízemí a první patro paláce. Archeologický průzkum dokázal odhalit také místa, kde se nacházela okna a dveře. Není však zřejmé, jestli už tehdy rodinné sídlo zabíralo celý hradní komplex. Roku 1384 přešel hrad i panství díky sňatku Nicoletty da Castropola s benátským šlechticem Andreou Morosinim na patricijskou rodinu Morosini, konkrétně na jejich syny Dardiho a Giacoma Morosini. Stalo se tak proto, že majitel panství Fulcherio da Castropola zemřel bez mužských potomků (údajně měl syna Bernaba, který však zemřel patrně před svým otcem), a tak toto rodové dědictví připadlo jeho sestře Nicolettě. Později, někdy mezi lety 1529–1560 získala hrad další patricijská rodina Grimani, která mu roku 1589 dala jeho současnou podobu. Přechod na rodinu Grimani pravděpodobně souvisel se sňatkem Mariana Grimaniho s Morosinou Morosini, který se uskutečnil 27. listopadu 1560. Roku 1595 byl Mariano Grimani zvolen benátským dóžetem a korunovace jeho manželky, která se uskutečnila roku 1597, dodnes platí za nejvíce velkolepou korunovaci dogeressy vůbec. Dnes je hrad přístupný veřejnosti a pořádá se zde řada kulturních akcí. Více informací zde.  

Kostel svatého Vincenta v San Vincenti

Kostel pochází z 10. století, kdy v San Vincenti vznikl skrovný benediktinský klášter, zrušený roku 1314. Ve 12. století byl původní kostelík nahrazen románskou stavbou, která v San Vincenti stojí dodnes a plní funkci hřbitovního kostela. Jedná se o jednoduchý románský kostel se třemi apsidami. Celkem třikrát byl vyzdoben freskami. První vrstva vznikla pravděpodobně krátce po stavbě kostela a dodnes se prakticky nedochovala. Nejvýznamnější je druhá vrstva fresek, pocházející z konce 13. století. Jejím autorem je jistý Ognobenus z Trevisa, jehož angažování pravděpodobně souvisí se skutečností, že Bonifacio da Castropola v roce 1269 zastával úřad starosty města Trevisa. Poslední vrstva fresek pochází z druhé poloviny 14. století. 

Druhá vrstva fresek představuje nejkomplexnější cyklus románských fresek namalovaných pod byzantským vlivem v Istrii. Na bočních stěnách je vyobrazeno mučednictví svatého Vincence a svaté Valerie a dále výjevy s Kristova života: Navštívení, ukřižování a poslední soud. V apsidách je pak znázorněna například scéna Kristova křtu. V kostele je také vyobrazený kalendář s alegorickým znázorněním měsíců a jedna z postav, které Ognobenus z Trevisa v apsidě vymaloval, je oblečená do heraldických barev rodu Pola.

Villa Pola (též Villa Bassi) v Montebelluně

Drobnou vilu v Posmonu na okraji Montebelluny (dnes na Via Foresto 3) nechal vystavět pravděpodobně roku 1454 hrabě Battista Pola, a to především jako hospodářské centrum pro správu tamních rodinných majetků. Nejstarší stavební popis vily pochází z roku 1542 a v roce 1712 byla její hodnota odhadnuta na 434 benátských lir. V 18. století se vile dostalo částečné přestavby, především bylo vybudováno mezipatro, a tak získala současnou podobu. Na vile Pola v Posmonu je dodnes částečně dochovaná venkovní freska s karolínským námětem a dvanácti paladiny, což je motiv mající svůj původ v dvorském eposu a francouzské literatuře. Vila samotná tak představuje vzácné, i když pozdní svědectví o šíření dvorského eposu v Treviské marce a o francouzsko-benátské literatuře. Tato skutečnost je o to cennější, že k tomuto fenoménu se dochovalo jen velmi málo pramenů. Tato freska vilu na počátku 16. století velmi proslavila jednou neobvyklou událostí, kterou zaznamenal ve své kronice treviský notář, kronikář a historik Bartolomeo Zuccato (1492–1562): Roku 1509 v rámci války ligy z Cambrai přitáhli k Montebelluně francouzští vojáci, plenili a ničili vše, na co narazili. Když však přišli k vile Pola a uviděli fresky s karolínským námětem, neopovážili se na budovu zaútočit, uklidnili se a bez dalšího plenění odtáhli. Těžko dnes posoudit, zda je tento příběh pravdivý, ale faktem je, že vila i se svými freskami stojí v Montebelluně dodnes.

Villa Busta v Montebelluně

Montebelluna kdysi patřila k oblíbeným destinacím benátské aristokracie. Svou vilu zde měl i hrabě Paolo Pola (1631–1715). Jedná se o klasickou benátskou vilu ze 17. století, která sloužila jako místo odpočinku, zároveň ale také jako správní centrum středně velkého zemědělského hospodářství, které rodina v okolí vlastnila. V nedávné době byla vila citlivě zrekonstruována a je v ní provozován hotel. Více informací zde. 

Villa Pola Cappelletto Quaggiotto v Barconu

Rod Pola vlastnil v Barconu dvě vily – kromě té, kterou na počátku 18. století přestavěl Giorgio Massari ještě vilu v centrální části Barconu, která se dnes nazývá Villa Pola Cappelletto Quaggiotto a byla původním sídlem rodiny v obci. Nikdy se však nestala trvalou rezidencí rodiny a vždy měla spíše hospodářský charakter. Tato vila stojí dodnes a je v ní dochovaný krb s rodinným erbem.  

Kostel svatého Archanděla Michaela v Barconu

První zmínka o kostele svatého archanděla Michaela v Barconu pochází z roku 1181. Na počátku 16. století k němu získali hrabata Polové patronátní právo a zasloužili se o jeho přestavbu a rozšíření. Stále se ale jednalo venkovský kostel, který nebyl sídlem farnosti, ale byl spravován z Fanzola. Byl ale relativně bohatý, protože mu rodina již v 16. století darovala četné pozemky, které sloužily k materiálnímu zabezpečení provozu kostela a k obživě jeho duchovního správce. Farnost v Barconu byla ustanovena až 25. června 1904 a prvním venkovským farářem byl ustanoven don Angelo Toffoli. V letech 1907 až 1908 pak proběhla přestavba kostela, při níž byl významně rozšířen, získal dvě boční kaple, nový kůr a současnou fasádu. Byla též vystavěna budova fary. O tyto práce se do značné míry zasloužil Galvano hrabě Pola (poslední mužský potomek Erminia Theodora, legitimizovaného syna hraběte Giovanniho Battisty Poly), který byl patronem kostela, a na faře byl proto namalován rodový erb. Po jeho smrti, která znamenala definitivní vymření rodu v Itálii po meči, byl laický patronát nad kostelem zrušen. Kostel se v průběhu 20. století dočkal ještě několika dalších rekonstrukcí – především v roce 1950 získal současnou zvonici (stará stála na opačné straně kostela), a to na základě návrhu architekta Luigiho Candiniho. Posledním spojením rodiny s kostelem zůstává oltář z bílého mramoru z 18. století, který byl původně umístěn v kapli ve vile, ale po její demolici byl přenesen do kostela. 

Villa Pola-Neville v Covolo

Villu Pola v Covolo nechal na počátku 18. století vystavět Antonio IV. hrabě Pola. Příjemná vila poté sloužila také Paolu II., Paolu III., Antoniu V. a nakonec Paolu Luigimu – ten byl po své smrti 3. prosince 1841 také pohřben na hřbitově v Covolu. Vilu po něm zdědila jeho dcera Antonia Sofia, která se roku 1820 provdala za Giovanniho Battistu hraběte Albrizziho. Manželský pár měl dceru Cecilii, jež se stala manželkou skotského průmyslníka Gilberta Neville, čímž vila získala své současné jméno. Rozlehlá vila byla velice příjemným místem; zdobily jí lodžie, pergoly, cimbuří a obklopoval ji krásný pětihektarový park. Disponovala také sklepy vytesanými do skály a zaujala krásným výhledem na vzdálené Alpy. Blízkost tohoto pohoří se jí však stala osudnou – ležela totiž nedaleko fronty během první světové války a byla zničena rakousko-uherským dělostřelectvem. Do dnešních dní se tak dochovaly jen relikty této vily, na kterých v poslední byla v poslední době zřízena luxusní restaurace La Ghiacciaia.